Paní učitelka byla důchodkyně. Stará paní, kterou povolali, když třídní dlouhodobě onemocněla. Byla šedovlasá, malá a hrozně nešťastná, pořád se omlouvala. Zlomilo mě to. Řekla jsem jí, že se nic neděje, že to zvládneme i bez počítače a odhodlaně jsem si svolala děti na koberec do kroužku. Poprosila jsem paní učitelku o velkou čtvrtku, kterou jsme si dali doprostřed a začali jsme. A bylo to ÚŽASNÉ! Kreslili jsme si lidské vajíčko, závodící semínka, pupeční šňůru, maminku, které roste bříško a když jsem vyndala z brašny modely miminek v děloze, děti byly úplně užaslé, soustředěné, měly spoustu otázek a dvě hodiny utekly jako voda.

Při loučení měla paní učitelka slzy v očích. Řekla: „ Paní lektorko, vy jste mi přivezla něco nesmírně cenného. Vy jste mi připomněla mojí maminku. Ona si s námi dětmi vždycky povídala u kamen. Nás bylo hodně dětí, byli jsme chudí, ale byli jsme hodně pohromadě a pořád jsme si povídali. To byl krásný, opravdový život. A vy, když jste dnes vyprávěla dětem, tak jste nám sem ten opravdový ŽIVOT přinesla. Děkuji Vám za to“… a objala mě.